Můj Odin
Můj Odin
Přesně před pěti lety jsem vzala poprvé do ruky akrylové barvy a plátna. A teda vůbec mi to nešlo.... I když jsem za sebou měla už jednu pastelkovou výstavu, výtvorem, který vznikl jako první jsem se vůbec chlubit nechtěla a po první zkoušce s barvami jsem si říkala, že to vlastně asi celé vzdám. Začala jsem znovu kreslit a malovat cca po 10 letech a ten cvik v ruce už prostě nebyl, co dřív. Navíc malovat barvami je taky něco jiného než kreslit tužkou, nebo pastelkami...
Všechno to začalo o mnoho dřív. Jako dítě jsem kreslením žila. Jako malá holka jsem milovala ilustrované knihy, kreslila komiksy a svoje pocity. Dokud jsem byla ve školce, tak to vlastně šlo pěkně. Doma jsem v jakékoli tvorbě vynikala. Nikdo nevěřil, že takové obrázky maluje pětiletá holka. Se vstupem do školy už to začalo být trochu těžší... Protože i když vynikáte ve výtvarce, tak vám to v běžném systému váš měřitelný inteligenční kvocient nezvedne. A to ještě když vás vůbec nezajímá čeština, matika ani přírodověda.... Písmenka píšete jen když je kreslíte. Přírodověda vás tak možná zajímá jen když chcete nakreslit včelu, nebo kytku...a matematika je tak vzdálená, že její horizont ani nevidíte. Stanovisko školy? Nemotivované, hodiny (kreslením) vyrušující, nepozorné dítě. Dokonce u mě jedna velmi erudovaná učitelka navrhovala přestup do tz. Školy pro žáky se specifickými potřebami... Vlastně za to spíš lobovala... Díky mé osvícené mamce, že to nedopustila.
Nikdy jsem nechápala, proč si při výkladu nemůžu kreslit, proč nemůžu koukat z okna... alespoň že za mě jsme už mohli mít ruce na lavici, ne za zády... No a s tímto statusem všech možných odchylek, dys, poruch a diagnóz jsem došla až do devítky. Kdy devět let u mě většina dospělých zcela ignorovala můj potenciál a naopak jsem byla tlačena do věcí, kde jsem měla rezervy. Ve škole se přece mimo vyhrazený čas tvořit nesmělo a po škole se člověk měl věnovat studiu reálných, praktických věcí a nevymýšlet blbosti. V devítce byl můj poslední záchvěv přihlášení na uměleckou průmyslovku... Samozřejmě to mělo také velký ohlas... "Jako vážně? Ty chceš na průmyslovku? A nebavil by tě nějaký učební obor? Třeba pekařka? Tam tě vezmou bez přijímaček..."
Na průmyslovku jsem nebyla přijata - 1. pod čarou s možností odvolání. Jenže vnitřní zranění bylo už příliš velké... A tak jsem svojí činnost včetně keramiky uzavřela a přijala, že budu někde schovaná. Někde kde nevynikám, protože vlastně neumím nic a nejsem k ničemu... Kreslit a jinak tvořit jsem přestala...Po třech středních školách, kde jsem více nebyla než byla, jsem získala i maturitu. Neviděla jsem v učení se nesmyslů žádný význam. Na třetí škole jsem rychle pochopila, že když se nebudu zúčastňovat výuky a přijdu si udělat reparáty, že projdu a pravidelně se té vymývárny účastnit nemusím. A tím se mi dokonce podařilo získat i maturitní zkoušku v oboru cestovního ruchu a ekonomiky. Vysokou školu jsem zkoušela vždy po velké odmlce od střední školy. A vždy jsem to po navracení se do militantního systému s touhou nachytat nepřipraveného, vzala po pár přednáškách nohy na ramena.
A tak jsem se zvláštně protloukala životem - nemalovala. A před 10 lety ukončila celkově svůj dosavadní život - ukončila práci, rozešla se s přítelem, přestěhovala se a tím ztratila i většinu "přátel" takže jsem byla sama. Měla jsem hodně času a tak mě napadlo, že si půjdu zase kreslit... Můj první obrázek byl tužkou a moc pozitivní tedy není, ale přes to se k němu ráda vracím. Druhý den jsem si šla koupit pastelky a bála se říct, že jsou pro mě. Nicméně už nebyl nikdo kdo by mi říkal, že tím ztrácím čas a že bych měla jít dělat něco čím přispěji světu... Dlouho jsem kreslila jen pastelkami.
A tak se můj život začal pomalu měnit. A pak mě napadlo koupit si plátno a akryl. A už tak jsem u mého Odina. Tehdy už jsem měla malou Elinku. Obraz jsem malovala celou noc a barvy patlala všude. - Ne že bych dnes už ani trochu nepatlala... Pamatuji si, jak mě po dlouhé době navštívila právě má kamarádka z minula a já ji obraz s velkou slávou ukazovala... No a neměl dobrý ohlas... A já se dnes vlastně ani nedivím. Ale co tím vlastně chci říct. Jak je zásadní podpora a důvěra v člověka, byť to co dělá, nemusí zatím být v našich očích úplně dobré. Nikdy nevíme co je za tím a kam ho to vede.
Mám teď doma budoucí prvňačku a jsem skutečně vděčná, že se stýká s dospělými lidmi - učiteli - průvodci, kteří její potenciál vidí, vidí i její limity, ale přistupují k ní s respektem. Pevně věřím, že její cesta i cesta mé druhé dcery bude doprovázena respektem, pochopením a podporou. A že společně dokážeme uchopit jejich potenciál a navést je na cestu, kde už to zvládnou samy. A děkuji i mému muži, že je mi ve společném smýšlení parťákem. A že naše priority jsou jinde než dobrá hodnotící známka ve škole.
Takovou respektující "výchovu" bych přála všem dětem. Možná by pak ubylo i různých patologických jevů, které pak represivně řešíme....
Mám v přátelích spoustu skutečných, studovaných, úspěšných malířů i umělců, věřím, že i teď se u mého staronového Odina najde spoustu technických chyb, ale tak počkejte za pět let. Možná z obrazu i vyleze...
A já už teď vím, že bez kreslení a jiného tvoření neumím kvalitně žít... Tak se nikdy nenechte nikým zbytečně odradit!
Pěkný úplňkový čas!
S láskou a úctou
Isill