Daruji obraz
Nedávno jsem byla se svou dobrou kamarádkou v jedné
nejmenované pražské kavárně. Bylo to jedno z našich tradičních setkání,
vlastně jsem to zpočátku nepovažovala za nic významného. Ale... Najednou do
kavárny vstoupila velmi distingovaná rodina. Paní byla nádherná, měla boty
s velikými podpatky a skutečně překrásnou tvář. Byla jako vyretušovaná
modelka z časopisu Vogue. Pán v saku, lakýrky, hladce oholen a přesně
a dokonale vystříhané vlasy. Po boku každého z nich šly dvě malé rozkošné
holčičky. Přesně učesané a v uhlazených, čistých šatečkách a s kabelkami
Calvin Klein. I přes to, že rodina byla dle místních poměrů jistě "na úrovni",
nechovala se z mého pohledu nijak povýšenecky. Opětovali úsměvy na všechny
strany. Usedli k vedlejšímu stolu. Bylo jasné, že jde patrně o někoho
vlivného. Servírka totiž vyndala talíř se zdobenými dorty a šla přímo
k holčičkám. Když jsem tak pozorovala celou situaci, najednou se mi
sevřelo srdce. Měla jsem pocit, jakoby se čas zastavil. Ne že bych holčičkám
luxus nepřála. Ani jsem neměla pocit, že si to rodina nezasloužila. Ale najednou, jako bych viděla ten zástup lidí a dětí, které si nemohou ani z poloviny
dovolit to co oni. Vlastně si nemohou dovolit ani dort z běžné pekárny, protože
na to zkrátka nemají peníze. Nešlo o mě. Myslím, že ostatně my se máme dobře. I
když naše děti nemají kabelky od Calvina Kleina, nestrádáme a koneckonců jsem i
já popíjela ne zrovna levnou kávu. Před rodičovskou dovolenou jsem pracovala
jako sociální pracovnice, tedy se mi vybavili konkrétní děti, rodiny a jejich
příběhy. A nejednalo se o lidi, kteří by nepracovali, naopak. Ale i když
pracovali, často se jednalo o tak podceněné zaměstnání, že při dnešních
poměrech na tokový dort prostě neměli. A nešlo jenom o dort, ale třeba o zimní
boty.
Celou cestu domů jsem přemýšlela nad tím, kde je pak ta demokracie a spravedlnost, když podmínky nejsou stejné. Naše společnost nás učí, jak si každý má sedět na svém písku a jen tak nic nedávat.
Myslím, že všichni na Zemi se v těžších okamžicích našich životů upínáme k něčemu, co ještě nemáme, k čemu se snažíme směřovat. Hnací sílu toho, co nám v životě se životem samým pomáhá, můžeme nazvat nadějí. Je všudypřítomná a zároveň jakoby občas těžko dosažitelná. Ale jsem si jistá tím, že umění by mělo naději do našich životů vracet.
Často je to ale tak, že umění bývá běžnou součástí života pouze užší skupiny movitějších lidí, pro ostatní bývá přinejlepším občasným občerstvením. Přála bych si, aby umění bylo útěchou a inspirací pro každého člověka a v každou chvíli, ve kterou by jej potřeboval. Abychom v něm dokázali opět nalézat naději, bez ohledu na to, zda si jej můžeme dovolit, či ne.
No tedy už to zkrátím. Rozhodla jsem se, že utvořím obraz pro někoho, kdo je v těžké situaci. Daruji jej a odešlu na vlastní náklady.
Tedy pokud vás napadá někdo, koho by obraz potěšil, nebo jste konkrétně vy v situaci, kdy cítíte, že podporu potřebujete, neváhejte se mi ozvat. Může se jednat o těžkou finanční, sociální, mezilidskou nebo třeba "jen" vnitřní situaci. Ráda si vaše příběhy přečtu!
Příběhy prosím pište zde, ať se někam neztratí.
Dle toho, kolik příběhů přijde, včas vyhlásím, kam obraz zašlu. Tedy ozvěte se prosím, co nejdříve. ;)
Zároveň s tím vyzývám všechny umělce a tvůrce - pojďme tvořit. A pokud vám to situace dovoluje, darujte občas svá díla. Jen tak pro radost z tvorby. Z toho, že tu můžeme být. A z toho, že tím svým střípkem přispějeme k uzdravování toho našeho celku, tedy i sebe! Takže zase tak úplně zadarmo to přeci není, ne?
Děkuji a těším se na vaše příběhy!
Isill